Proč jsou osudy hrdinek knihy AMEN růžové a problémy odsunuty do pozadí, nejen nad tím se v recenzi pro web iLiteratura zamýšlí Alena Scheinostová. Přibližuje prostředí proletářských šedesátých let v Rokycanech a život autorky Ilony Ferkové, která se při psaní románu inspirovala vlastními zkušenostmi.
V recenzi knihy AMEN se mimo jiné dočtete:
Proletářský, romsko-český, dívčí román: už těchto pár slov z anotace nového počinu nakladatelství KHER budí pozornost, ba údiv. Kniha v romštině určená (zejména) mladým čtenářkám tu ještě nebyla. A jak jde dívčí četba dohromady s proletářstvím?
Spisovatelka Ilona Ferková (nar. 1956) je autorkou řady textů, které bývají v kontextu zdejší romské literatury považovány za průlomové. Její povídky vyšly v několika sbírkách včetně O mulo a Všude samá krása; zatím asi nejvýraznějším počinem jsou historky vypravěče Kaštánka v knize Ještě jedno, Lído! Kaštánkovy příběhy z herny / De mek jekh, Ľido! Kaštankuskre vakeribena andal e herňa (KHER, 2018). Jejich prostřednictvím autorka živě, drsně a podle všeho autenticky zachytila prostředí chudých rokycanských Romů i Neromů z takzvaného okraje společnosti – takříkajíc folkloristicky zaznamenala lidová vyprávění přímo v terénu. Posun Ferkové od tvorby výrazně inspirované lidovou slovesností k vlastnímu autorskému hlasu a novým tématům popisuje v tomto článku Alena Scheinostová.
Zpátky do šedesátých let
Aktuální román AMEN představuje dosud nejrozsáhlejší dílo Ilony Ferkové. Napsala jej opět romsky, vychází ale dvojjazyčně – stačí výtisk obrátit a můžeme se začíst do české verze v překladu Karolíny Ryvolové. Spisovatelka se i tentokrát ve vyprávění vrací do rodných Rokycan, věnuje se v něm čtveřici kamarádek, které právě končí základní školu a přemýšlejí, co se životem. Jaké možnosti mají v Československu šedesátých let? Jít do učení v cizím městě? Nastoupit hned do továrny jako táta? Nebo se vydat za dobrodružstvím, hledat si práci v NDR? A když se každá z nich pustí jiným směrem, setkají se ještě někdy, přetrvá jejich přátelství? Z rozhovorů dívek na skrytém místě zvaném Bílá halda se na úvod dozvídáme o jejich snech, plánech i dosavadních životech. Posléze sledujeme jejich další osudy, přičemž kapitoly jsou psané z perspektivy jednotlivých hrdinek, v jednom případě i hrdiny.
Rokycany šedesátých let v podání Ferkové jsou jakousi zemí za sedmero horami a devatero řekami, kdysi dávno pradávno. Zemí, kde se tvrdě pracuje, ale jinak je všechno až překvapivě růžové. Ve volném čase se tu zpívá ve folklorním souboru a fenomény jako násilí, rasismus, zlá vůle nebo například nešťastná láska téměř neexistují. Když už se na obzoru objeví nějaký konflikt, vše se šťastně urovná. Jevy jako chudoba, rozchod rodičů nebo bití dětí se zmiňují, ale příliš nerozpitvávají. Dívky si postupně v různých koutech světa nalézají své prince – nebo se spíše nechávají nalézt a city vzápětí opětují –, aby po překonání nástrah vyšší moci, jako je vojna nebo polepšovna, došly rodinného štěstí. Nicméně idylka není absolutní, závěr knihy ukáže, že ne každý příběh má automaticky šťastný konec.
Celý článek najdete na webu iLiteratura.cz, autorka: Marie Voslářová - zde
