Jak se finská spisovatelka skrz své texty napojuje na čtenáře? Co ji při psaní inspiruje? Nejen o tom mluvila s překladatelkou svých knih do češtiny Violou Parente-Čapkovou. V rozhovoru pro Plav popsala, jak důležitá je pro ni svoboda a jak toto téma zpracovává ve svých příbězích. Prozradila také, že důležitým impulzem ke vzniku knihy byla její zesnulá babička.
V rozhovoru s KIBOU LUMBERG se mimo jiné dočtete:
Na sklonku minulého roku vyšel již druhý díl autofikční trilogie Memesa finské umělkyně a spisovatelky Kiby Lumberg. V Potrhaných křídlech pokračuje ve vyprávění příběhu dívky Memesy, která musela utéct z romské komunity Kale, kde se narodila. Autorka v rozhovoru se svou překladatelkou mluví o procesu psaní, manickém a obsesivním, které se jí skrz bolesti způsobené jeho sedavou povahou vepsalo pod kůži. Vypráví také o své babičce Emilii, záhadném obrazu, a především o nečekané síle, kterou nás nabádá objevit i v sobě.
Český překlad Černého motýla byl přijat velmi pozitivně. Jaké je myslet na to, že se vaše knihy čtou i v jiných zemích?
Je to velká radost, když v různých zemích lidé různých národností čtou knihu a příběhy v ní, když se pak ty příběhy dotýkají jejich srdcí a myslí. V příbězích je vždycky určitá citová rovina, která se dotýká nás všech, a jedná se tedy o společnou cestu formou příběhů. Mám radost ze všech překladů, teď především z těch českých.
Na podzim vyšel česky druhý díl trilogie Memesa s názvem Potrhaná křídla. Plánovala jste tři díly od začátku, nebo jste původně zamýšlela jen první knihu?
To je zajímavá otázka. Na počátku celého procesu jsem měla prostě palčivou potřebu napsat příběh o malé holčičce a nepřemýšlela jsem o tom, kolik dílů bude mít. Příběh ale začal žít vlastním životem a rozdělil se do tří částí, které jsou zároveň jedním dlouhým příběhem: Černý motýl, Potrhaná křídla a Sametová noc. Co se týče Sametové noci, existuje i druhá verze závěru celého příběhu. A je možné, že ji ještě později použiju – trochu by se tím vyznění celé trilogie změnilo.
Mohla byste říct víc o psaní Potrhaných křídel? Jaký byl proces psaní? A jak jste našla svůj styl, svůj jazykový výraz?
Do druhého dílu bylo třeba dostat nějaké znamení, úvod. Podařilo se to díky Emilii, matce mého otce, kterou jsem nikdy nepoznala a která čtenáře do příběhu uvádí. Byla pro mě jakousi duchovní múzou. Když píšu, maluju nebo dělám jinou tvůrčí práci, dostanu často nějaké znamení, signál, případně jakýsi zvláštní náhlý emoční náboj. Nedokážu to vysvětlit. Vzpomínám si, že když jsem psala Potrhaná křídla, ale stejně tak už Černého motýla, potřeba psát byla až manická. Potřebovala jsem vyprávět příběh malé holčičky. To nutkání bylo tak silné, že všechno ostatní šlo stranou. Prostě jsem musela psát a psát. Ale tak to mám vždycky: když přijde ta nejintenzivnější, naprosto zběsilá fáze psaní, člověk dokonce ani nejí, je rád, když se stačí občas napít vody. Tvorba vyžaduje obrovské množství energie. Jde o krásné údobí, plné nadšení, ale zároveň strašně vyčerpávající. Chci psát tak, jako bych s lidmi mluvila – přístupně a srozumitelně, protože považuji za důležité, aby forma mého vyjádření byla lidem blízká. Chci přenést čtenářstvo do okamžiků a nálad tak, jako by bylo nějakým způsobem přímo v příběhu. Ne jako někdo, kdo pozoruje z vnějšku, ale jako součást příběhu mé knihy. S Potrhanými křídly také souvisí, že by člověk měl mít v pořádku zádové i sedací svaly a vůbec dobrou fyzickou kondici. Psát znamená hodně sedět, často v noci. A tak se mi stalo, že mi každé dva až tři měsíce vyhřezla meziobratlová ploténka. Trpěla jsem strašnými bolestmi, byla jsem téměř nepohyblivá. Přesto jsem se snažila brát analgetika a psát. Tehdy jsem si uvědomila, že i když jsem se dost hýbala a snažila se udržovat v kondici, psaní je prostě řehole. Sedavá práce je náročná.
Celý článek najdete na webu Světovka.cz, autorka: Viola Parente-Čapková - zde
